OD MALIČKA JSEM VĚDĚLA, ČÍM CHCI BÝT

Veterinářka Karolína Olehlová nám prozradila, jak prožívala dětství spojené s triumfy dostihových koní trénovaných jejím tatínkem MVDr. Olehlou. Mluvili jsme i o studiích v Brně a proč jí veterinární praxe baví.

Musím začít otázkou na Vašeho tatínka, MVDr. Čestmíra Olehlu, trenéra dostihových koní. Můžete nám ve zkratce popsat jeho největší trenérské úspěchy?

Bezpochyby nejznámějším koněm i mezi laiky, je čtyřnásobný vítěz Velké Pardubické Železník. Ve stejném dostihu pod jeho vedením zaznamenala dvě vítězství také klisna Registana. V rovinových dostizích je asi největší úspěchem vítězství Tankreda v klasické Trojkoruně. Vím, že si také velmi váží úspěchů slovenského Koně roku 2004, klisny Arganty, která po skončení kariéry úspěšně působila v chovu a dala několik kvalitních koní, mimo jiné mého Archibalda. Ze zahraničí bych rozhodně vyzvedla vítězství Kolorada a Masiniho v největším překážkovém dostihu v Itálii Gran Premio di Merano. Seznam by byl za ty roky dlouhý. 

Jak jste všechna ta vítězství a úspěchy jako malá holka vnímala?

Vzpomínám si, že největší odměnou pro nás se ségrou bylo, když jsme slavily nedělní vítězství Registany ve Velké Pardubické tím, že jsme druhý den nemusely do školy. Do stáje nás taťka bral dřív, než jsme začaly chodit. Napřed jsme každý rok na Vánoce rozdávaly jablka, poté jsme pořídili poníky a plynule se z nás stali víkendoví pracovní jezdci. Úspěchy, ale také neúspěchy, jsem vnímala asi nejvíc právě v době, kdy jsem dostihové koně pravidelně jezdila a starala se o ně. 

Měla jste dětství jako jiné děti, nebo se vaše dětství řídilo termínovou listinou dostihů? 

Koně a dostihy ovlivňovali a ovlivňují náš rodinný život odjakživa a taky jim ho velmi přizpůsobujeme. Možná proto mi přijde přirozená časová náročnost bytí koňským veterinářem. Víkendy se řídily sezónou, naše společné dovolené bývaly zahraniční dostihy a u oběda vždycky „řehtáme“. Mamka má zlatou trpělivost.

Dnes jste praktickou veterinářkou. Kdy jste se rozhodla pro studium veteriny? Byla to volba jasná a jednoznačná?

Měla jsem to štěstí, že už od malička jsem věděla, čím chci být a co chci dělat. Pak už jsem se jen ujišťovala. 

Jak vzpomínáte na studium v Brně? 

Brno zbožňuji. Hrozně moc. Bylo to jedno z nejhezčích období v mém životě. I když to bylo bezpochyby náročných šest let studia, když zpětně vzpomínám, tak vidím jen to dobré. Bavila mě škola, studentský život, potkala jsem spoustu skvělých lidí…

Ve své veterinární praxi se věnujte především koním. Jak vypadá běžný den terénního veterináře?

Můj běžný den většinou začíná v sedle J.  Oficiální ,,ordinační hodiny“ máme od 8 do 18, ale tato doba je opravdu hodně orientační. Průměrně za den najedu okolo 200 km a strávím cca 5 hodin v autě. Řízení a své auto musí mít veterinář hodně rád, jinak to nejde.

Má práce se skládá z různých preventivních úkonů, internistických problémů, které si člověk naplánuje, ale také z těch akutních, jako jsou třeba koliky či rány. Paní doktorka Schillová, v jejímž týmu pracuji, má veškeré vybavení potřebné pro equinní praxi (rentgen, sono, endoskop, brusku na zuby…), takže děláme prakticky všechno, co se běžně v terénu dělá. 

Akutní případy si člověk na rozdíl třeba od očkování a odběrů nenaplánuje…. Jste k dispozici 24 hodin denně?

Do praxe velkých zvířat nastupuje člověk s tím, že koně jednoduše nenaložíte do auta a neodvezete na nejbližší pohotovost či kliniku, takže musíte počítat s tím, že někdo musí být vždy ve službě. Takže ve všední dny jsme na telefonu prakticky neustále a víkendy si s MVDr. Schillovou střídáme. Samozřejmě je to časově náročné, ale naštěstí mám supr šéfku, se kterou se vždy domluvíme tak, jak potřebujeme. 

Rozhodnutí stát se veterinářem je povětšinou motivováváno láskou ke zvířatům. Co když už zvířeti nelze pomoci? Jak se s tím faktem jako veterinářka naučila smířit?

Člověk si zvykne na spoustu radostí i strastí, které tato práce přináší. Obrní se. Ale i tak je to pro mě jeden z největších stresů a pocitu zodpovědnosti v roli veterináře. Je to hodně individuální, jinak vnímáte koně, kterého znáte nebo třeba toho, u kterého stojíte dlouhé hodiny a snažíte se mu pomoct… Ale vždy je to velmi těžké. 

Co se vám na vaší práci nejvíc líbí a co je na ní naopak náročné?

Na terénní veterině mě baví ta různorodost. Každý den člověk vidí a dělá něco zajímavého a trochu jiného. Baví mě práce s koňmi a to, že trávím hodně času venku. Na rozdíl od ordinace si člověk může vyčistit hlavu v autě mezi jednotlivými pacienty. Naopak náročným se to stává především v zimních měsících. 

Jste v týmu MVDr. Barbory Schillové. Můžete porovnat, co vám dala veterinární škola a co jste se naučila spíše v praxi?

Veterina mi dala určitě slušný teoretický základ, ale pokud člověk ví, čemu by se chtěl po škole věnovat, tak už v průběhu studia je důležitá individuální profilace. Měla jsem výhodu, že nám stájí prošly desítky koní, díky kterým jsem se s nimi naučila pracovat v nejrůznějších situacích. Výhodou vidím i v tom, že je taťka veterinář, i když se tomu věnoval jen okrajově, tak jsem spoustu věcí viděla ještě před nástupem do školy. Během studia jsem absolvovala několik praxí s různými koňskými veterináři a stáž venku. Sbírat zkušenosti a znalosti z různých zdrojů je podle mě velmi důležité a obohacující. 

Takže kdyby šlo vrátit čas, volila byste jinou školu a pak jiné zaměstnání?

Ne, patřím mezi to málo absolventů, kteří by si dali školu klidně znovu. Práce mě baví a zatím naplňuje veškeré mé očekávání. 

Váš tatínek je známým trenérem, MVDr. Barbora Schillová svého času trénovala dostihové koně. Uvažovala jste i Vy o tom, že byste se jednou v budoucnosti věnovala tréninku dostihových koní?

Tohle místo už je u nás v rodině díky bohu zabrané J Se ségrou jsme si to spravedlivě rozdělily. Věděla jsem, že chci zůstat u koní, a i když mám k dostihům velmi kladný vztah, tak mě trénování nikdy nelákalo. 

Jste aktivní jezdkyně, sedláte anglického plnokrevníka. Je to náhoda?

Není to náhoda. S plnokrevníky jsem vyrostla a nedám na ně dopustit. Jsou to úžasní koně. Citliví, empatičtí, vděční a obětaví. Čím víc koní a různých plemen koní potkávám, tím víc si jsem jistá, že jiného koně nechci.